Buddhismus
(Bukjó) 仏教

    Buddhismus se dostal do Japonska z Číny. Jako oficiální náboženství byl přijat v roce 645 a záhy se stal jedním z hlavních japonských náboženských směrů. Díky buddhismu dochází k přejmutí písma a ke vzniku slabičné abecedy katakana. Prostřednictvím buddhismu se dostává z Číny do Japonska také mnoho uměleckých směrů. První vlna přejímání probíhá během období Asuka a Nara, kdy se v Japonsku uchytilo a rozšířilo šest buddhistických sekt. Sekta Hossó, Kegon, Sanron, Ricu, Kuša a Džódžicu.
    Sekta Hossó působila ve významných klášterech a chrámech jako jsou Kófukudži, Hórjúdži, Jakušidži aj. Sekta Kegon kladla důraz na rituály uctívající kosmického Buddhu Dainiči (někdy také Birušan). Sekta působila a působí v Naře při klášteře Tódaidži. Sekta Sanron vycházela z učení o prázdnotě a sekta Ricu byla konzervativní sektou s důrazem na kázeň a mnišský život. Sekty Kuša a Džódžicu neměly vlastní mnišstvo, šlo o názorové směry.
    K další velké vlně přejímání buddhismu a jeho myšlenkových směrů došlo v období Heian. V této době se také do Japonska dostala a zde se rozšířila esoterická sekta Tendai 天台, která je odnoží čínské buddhistické sekty Tchien-tchaj. Sektu Tendai v Japonsku rozšířil mnich Saičó (767 – 822) posmrtným titulem Dengjó Daiši. Ústředí této sekty se nacházelo na hoře Hiei poblíž Kjóta v klášteru Enrjakudži.
    Podle učení sekty Tendai podává nejdokonalejší výklad učení Buddhy Lotosová sútra, která obsahuje i učení, že každý, kdo o to usiluje, se může stát Buddhou.
   

Druhou významnou sektou období Heian je sekta Pravého slova Šingon 真言, kterou založil po návratu z Číny mnich Kúkai (774 – 835), posmrtným titulem Kóbódaiši. Škola měla a má silné esoterické zaměření. Tato škola přičítá velký význam třem tajemstvím: těla, řeči a ducha. Dodnes je jednou z nejpočetnějších japonských sekt.
    Také v období Kamakura dochází k přejímání nových buddhistických myšlenkových proudů z Číny a ke vzniku nových sekt. Z učení sekty Tendai se vyčleňuje sekta čisté země Džódó, ze které později vzniká pravá sekta čisté země Džodó šinšú (později nazývaná sekta jediného směřování Ikkóšú. Některé sekty byly vojensky velmi mocné. Např. sekta Hokke ovládala v první polovině 16. století po 4 roky tehdejší hlavní město Kjóto. Také sekta Ikkó disponovala v polovině 16. století ohromnou rolnicko-mnišskou armádou. Moc sekty Ikkó vyvrátil v roce 1574 Oda Nobunaga. Sítě buddhistických klášterů využívali již šógunové v období Kamakura ke kontrole jednotlivých vazalů v podrobených provinciích.
    V období Kamakura vzniká také sekta Džišú, která byla založena na vzývání jména slitovného Buddhy Amidy. Získávala stoupence zejména mezi chudšími vrstvami obyvatelstva. Podobné bylo i učení sekty Hokke (někdy také nazývaná Ničirenovská podle zakladatele Ničirena), která kladla důraz na neustálé vzývání názvu Lotosové sútry (Mjóhó rengekjó). Tato sekta měla velmi militantní ráz.
    V období Muromači na konci 13. a na začátku 14. století se z Číny do Japonska dostává zenbuddhismus - nová forma meditativního buddhismu. Japonský zenbuddhismus má dva základní směry reprezentované sektou Sótó a Rinzai. Zatímco sekta Rinzai vidí cestu k osvícení řešením absurdních otázek kóanů, sekta Sótó učí, že cestou vedoucí k osvícení je praktikování zazenu – bezmyšlenkovitého stavu prázdnoty. Nejvíce zenových klášterů vzniká v císařském městě Kjótu a v šógunátní Kamakuře.
    Během období Tokugawa pak šógunát prostřednictvím buddhistických klášterů kontroloval a evidoval obyvatelstvo. Každá vesnice musela spadat pod klášter, kde byl evidovaný každý jednotlivec. Buddhismu šógunát také využíval při potírání křesťanství. Při evidenci v klášteře musel každý šlápnutím na obrázek Panny Marie stvrdit, že není křesťanem. Dochází také ke slučování buddhismu a šintoismu.
    Buddhismus a jeho jednotlivé směry mají zásadní vliv na Japonské umění. Spolu s buddhismem do Japonska přichází umělecké směry jako stavitelství, sochařství, malířství, kaligrafie, ikebana, zahradnictví aj. Kromě čínského písma se prostřednictvím buddhismu do Japonska dostává z Indie i obřadní písmo Bondži 梵字, které se dodnes používá v některých chrámech a klášterech.
    I v dnešní době Japonci cítí svojí příslušnost k jednotlivým chrámům, kde mají pohřbené své předky. Japonský pohřeb téměř vždy probíhá v buddhistickém duchu.
    V Japonsku se nachází nespočet buddhistických chrámů a klášterů. Nejznámější chrámy se nacházejí v bývalých hlavních městech, jako jsou Nara, Kjóto, Kamakura. Na ostrově Šikoku se nachází 88 poutních chrámů sekty Šingon.
    Ve známých chrámech si mohou poutníci nebo turisté za poplatek nechat dát do poutní knihy razítko. Po Japonsku je roztroušeno několik budhistických putovních tras. Známá je poutní stezka na Šikoku nebo poutní stezky v pohoří Kii, které byly zapsány na seznam památek UNESCO.
    Při prohlídce vnitřku buddhistického chrámu se zouvá. Boty se pak ukládají buď do určených přihrádek, nebo se rovnají na stanoveném místě. Fotografování obvykle není dovoleno. V buddhistických chrámech a v přilehlých kioscích je také k dispozici mnoho suvenýrů s buddhistickou nebo místní tématikou.

ENOMIYA-LASSALLE, Hugo M. : Zenová meditace. Cesta, 1995. FIALA, Karel : Moderní aspekty zenu. In: Nový Orient. Vol. 26, No. 4-5 (1971), ) NAVRÁTIL, Jiří : Uvedení do zenu. Most : Dialog, 1990 ; 197 s. váz. Lexikon východní moudrosti: Buddhismus; Hinduismus; Taoismus; Zen. 1. vyd. Olomouc/Praha : Votobia/Victoria Publishing, 1996 ; 565 s. brož. orig. Lexikon der őstlichen Weisheitslehren. Z německého originálu. LITTLETON, C. Scot : Moudrosti východu: Ilustrovaný průvodce po východních náboženstvích. (Přel.: Pancerová, Jana) ; Knižní klub, 1998. NAVRÁTIL, Jiří : Uvedení do zenu. Most : Dialog, 1990 ; 197 s. váz. NOVÁK, Miroslav : Každý sám svým pánembohem. In: Světová literatura. Vol. 10, No. 4 (1965), 165-194 s. SÓHÓ, Takuan : Cesta zenu cesta meče. (Přel.: Tachecí, A. a Richard, F. H.) ; Bratislava : Cad Press, 1993 ; 183 s. brož. Přeloženo z angličtiny. SUZUKI, D. T. Z esejů o buddhismu a japonském zenu. (Přel. Faktor, Jindřich) SUZUKI, Šunrju : Duch zenu, duch začátečníka: všední hovory o zenu. (Přel. Brázda, Jan) In: Světová literatura. Vol. 37, No. 3 (1992), 63-73 s. SUZUKI, Šunrju : Zenová mysl, mysl začátečníka: Všední hovory o zenu. (Přel.: Brázda, Jan) ; Praha : Pragma, 1994 ; WETERING, Van de : Prázdné zrcadlo. (Přel.: Dvořáková, Jana) ; 1. vyd. Praha : Gemma 89, 1991 ; brož.